Václav Neuwirth: Přežil jsem pochod smrti

Pan Václav Neuwirth se narodil roku 1928 v Havlíčkově Brodě. Po měšťanské škole se podle rodinné tradice začal učit pekařem. Na začátku října 1944 se jako šestnáctiletý rozhodl utéct na Slovensko a pomoci tamnímu povstání. Na kole se vydal směrem na Brno a dále do Hodonína, kde byl při přechodu mostu zadržen. Po čtyřech dnech byl převezen do věznice v Uherském Hradišti, odkud byl později deportován do brněnských Kounicových kolejí. V důsledku postupu válečné fronty však byla tato věznice evakuována dále do „německého vnitrozemí“…

Ve tři hodiny ráno 14. ledna 1945 byly za nezbytného řevu a ran celé brněnské Kounicovy koleje evakuovány. V autech nás odvezli na nákladové nádraží, kde byl připraven celý vlak – dobytčák. Byl velký mráz a nás cpali po šedesáti až sedmdesáti lidech do jednoho vagónu. V některých bylo trochu slámy, jinde nic. Ve vagónech jsme se museli rozdělit na dvě skupiny a sednout jeden druhému do klína, aby střed byl volný pro strážného. Vagón byl zvenku uzamčen a čekalo se na odjezd. I když se vagón trochu zadýchal, byla veliká zima. Ještě v Kounicových kolejích jsme každý dostali jeden kilogram chleba, což napovídalo tomu, že transport bude dlouhý.

Vyrazili jsme asi v devět hodin. Ze začátku jsme jeli dlouho bez zastávky. K večeru jsme zastavili v polích. Střídaly se stráže a my jsme před vagón mohli udělat potřebu. Přitom nás hlídal půlkruh vojáků s puškami v rukou. Bylo asi třicet centimetrů sněhu a nikdo z našeho vagónu nepoznal, kde jsme. Pak znovu do vagónu a asi za dvě hodiny jsme pokračovali dál. Podle hlášení jednoho nádražního rozhlasu jsme poznali, že jsme v noci projeli Plzní. Ráno bylo zase nové střídání strážných a „venčení“. Nový strážný mluvil česky a nechal nás alespoň stát. Na dotaz, kam jedeme, nám nedokázal odpovědět. Asi po hodině cesty nás nechali stát v polích až do večera. Když jsme se rozjeli, tak asi po půl hodině jsme byli v Plané. Při „venčení“ jsme lízali sníh, abychom uhasili žízeň. Transport popojížděl asi po dvaceti kilometrech, věčně se stálo. Do cíle naší cesty jsme dorazili 16. ledna odpoledne.

Na nádraží byly samé žulové kvádry, což nasvědčovalo, že vězni pracují v lomech. Z toho jsme měli strach. Při seřazení do pětic jsme byli klusem hnáni do lágru, který byl nad vesnicí v lese. Staří a slabí padali a zdraví je museli nést a přitom stačit ostatním.

První, co nám bylo odebráno, byly cenné věci. Měl jsem sice jen pár korun, ale hodinky, které jsem jako kluk dostal od rodičů k ježíšku, jsem potají obrečel. Pak už jsme byli v rukou kápů, kteří nás nahnali do nějaké nedostavěné budovy, kde jsme se museli svléknout. úplně nazí jsme byli vyhnáni ve sněhu do koupelny. Tam nás ostříhali a oholili v podpaždí i na přirození. Nakonec jsme se umyli pod sprchami. Potom nám přinesli prádlo a šaty. Já sám jsem dostal košili s krátkým rukávem, černé kalhoty, spíš na neděli než do lágru, dost tenký kabátek a polobotky. Ty mi ale byly malé, stěží jsem je obul na bosou nohu.

Po očistě jsme byli nahnáni na karanténní blok číslo dvacet – každá budova měla své číslo. Do bloku, který měl kapacitu asi 400 lůžek, se musel vejít celý transport. Přitom tam už asi dvě stě vězňů bylo. Postele byly třípatrové, na každém slamníku spalo pět až šest lidí. Jeden druhému musel spát v klíně, mezi nimi nemocní i umírající. Noc co noc byl na chodbičce nalezen na zemi vězeň, kterému dotlouklo srdce. Z bloku se nesmělo vycházet, jen na latrínu, která byla asi dvacet metrů do baráku. Za latrínou byl prkenný plot a dál krematorium. Tady jsem prvně uviděl hrůzy lágru – protože krematorium nestačilo spalovat, mrtvoly byly naházené ve sněhu jedna přes druhou. Tady mrzly, padal na ně sníh, takže někde koukala ruka, někde noha.

Dostali jsme čísla, která jsme si museli našít na levou stranu kabátu ve výšce kapsičky. Mé číslo bylo 44 374 s červeným trojúhelníkem. Červený trojúhelník měl každý politický vězeň, v něm pak značku svého státu. Některé skupinky šly na další transport do pobočných táborů na práci. Já jsem byl asi po týdnu přemístěn na blok číslo devatenáct, ten byl pro mladistvé. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny – levá a pravá. Barák měl totiž dvě křídla a uprostřed byly záchodky a umývárna. V pravém křídle baráku bydlel blokman, já jsem se dostal do levého, kde seděl písař. Tady jsem se setkal snad se všemi národnostmi z celé Evropy. Druhý den jsem se začal seznamovat se s lágrovým prostředím. Nejvíce na mě zapůsobily ostnaté dráty nabité elektrickým proudem ve dvou řadách, každých třicet metrů stála strážní věž.

Když jsem byl asi po týdnu vyvolán při apelu pod svým číslem – jméno tu nikdo neměl – přál jsem si v duchu, abych šel na práci kamkoliv, jen ne do lomu. Moje přání se vyplnilo, zařadili mě do letecké továrny, která bylo mimo lágr. Pracovalo se dvanáct hodinách, jeden týden denní, druhý týden noční směna. Jídlo se skládalo z ranní hořké kávy, k obědu byla kapusta nebo zelí a trochu brambor, všechno zmrzlé. K večeři jsme dostali krajíček chleba a sulc z mořských ryb. Po večeři se vězni navštěvovali, vzpomínali na domov a probírali situaci na frontě. Všichni věřili v brzký konec. Já jsem ven moc nechodil, byl jsem rád, když jsem se složil na pryčnu. Nikdo netušil, co nás teprve čeká.

Někdy začátkem března 1945 nám jednoho rána na našem bloku vyměnili naše obyčejné deky za prošívané. Všichni se divili proč. Asi kolem desáté hodiny přijela švédská komise Mezinárodního Červeného kříže. Němci je provedli kuchyní, koupelnou a právě naším barákem. Ještě než byli švédi zase za branou, už se deky zase sbíraly… prostě to bylo jenom divadlo. Mezi vězni se ale objevily zprávy, že máme být předáni švédskému Červenému kříži a ti nás mají předat Spojencům. V úterý 17. dubna odpoledne pálili Němci za lágrem papíry, dokumentaci a poté SSmani odjeli pryč. V lágru byly vyvěšeny bílé prapory, ale už ve středu se zase sundaly, protože SSmani se zase vrátili. Stále kolovaly dohady o evakuaci lágru. Jiní říkali, že ne, že je to karanténa, protože toho času řádil v lágru skvrnitý tyfus. Odpoledne odešlo transportem mnoho Židů, kteří do lágru přišli před čtrnácti dny. Bylo jich podle mého odhadu asi tisíc. Nikdo nevěděl, kam jdou, ani oběd nedostali. Tyto dny se moc nespalo, každý přemýšlel, co bude dál a jak skončíme.

Je čtvrtek 19. dubna. Vzpomínám na matku, která měla narozeniny, a přemýšlím, jestli už jsou doma osvobozeni. Kolem deváté hodiny přichází velitel tábora a odebírá blokmanovi důtky a zároveň kartotéky všech lidí na baráku. Asi ve tři hodiny je nástup všech vězňů. Všichni němečtí vězni byli vyvoláni a odvedeni do kasáren, kde byli oblečeni do vojenských uniforem. K večeři byl po delší době chleba… Američané nemohli být daleko, protože střelba byla čím dál tím víc slyšet. Po obědě se začaly balit deky a v jednu hodinu byl nástup, kde nám odebrali zimní kabáty. Seřadili nás do pětistupů, a tak jsme byli připraveni na transport. Asi za hodinu přišli vojáci, kteří měli celý transport doprovázet.

Konečně se dal celý transport do pochodu. šlo se do vesnice a mnoho vězňů se bláhově domnívalo, že nás budou vagónovat. Každých deset až patnáct metrů šel po obou stranách transportu voják. Za transportem jely čtyři vozy kryté celtou a tažené koňmi. Kamarád Emil říkal, že kdo nebude stačit jít, toho naloží. Jak naivní. šlo se převážně okresními silnicemi. Večer asi o půl desáté nás zavedli na louku, srazili do malého prostoru a nechali spát. Noc byla chladná, jako jsou noci v dubnu. Za chvíli jsme viděli, jak kolem nás prochází další transport a za hodinu znova. Ráno jsme vstávali, prostydlí a hladoví jsme byli seřazeni a hnáni dál. Po hodině chůze jsme viděli jeden a o kus dále i onen další transport, ti ještě spali. Takže jsme byli zase první a to bylo naše neštěstí.

Toho dne už začali někteří vězni padat únavou, vysílením a hladem. Jako první to byli Italové, Francouzi, Holanďané, Řekové a staří vězni. Kdo nestačil, ať už z jakýchkoliv důvodů, byl zastřelen a hozen do jednoho z doprovodných vozů. Než transport večer opět zalehl, odpočítali vojáci asi 30 vězňů, které odvedli na odlehlé místo. Tam si vězni museli vykopat společný hrob a pak byli prostě zastřeleni a naházeni do hrobu společně s již dříve zastřelenými. To se provádělo každý den před odpočinkem. Každý, kdo měl ještě sílu, se tlačil dopředu transportu.

Další noc jsme lágrovali u Chamu nedaleko našich hranic, to už jsme měli za sebou dobrou stovku kilometrů . Do Plzně to podle silničního ukazatele bylo 96 kilometrů a mě napadlo utéct. Když jsem to řekl ostatním, rozmlouvali mně to, že je to velké riziko. K večeři jsme dostali deset deka chleba, který si vězeň musel držet oběma rukama, aby mu ho někdo třeba neukradl od úst. Voda se nabírala jen v potůčcích nebo v kolejové cestě. Viděl jsem, jak se jeden starý vězeň šel napít k potoku asi jen deset metrů od silnice. Bylo to jeho poslední napití v životě. Jak byl v pokleku, byl zastřelen.

Z neděle na pondělí jsme spali na louce, která byla hodně mokrá. Ráno asi ve tři hodiny byly za blízkým kopcem slyšet kulomety. Ihned jsme museli nastoupit a pokračovalo se, dokonce jsme museli ze začátku i klusat a pak jít bez nejmenšího odpočinku až do večera. V ten den padlo snad nejvíce lidí. Každou chvíli jsme museli ustoupit na kraj silnice, aby mohla projíždět prchající auta. Žádné však daleko nedojelo, ten den nad námi létali stíhači tak nízko, že se stromy u silnice ohýbaly.

K večeru jsme došli do vesnice, kde jsme dostali najíst. Byly to dvě vařené a čtyři syrové brambory. Kulomety už slyšet nebylo, a tak jsme šli za vesnicí spát. Nechali nás sice spát až do rána, ale vstávání bylo otřesné – předešlý den vykonal své, a tak nevstalo více jak sto lidí. Při odpočinku jsme každý dostal krajíček chleba. Pak se pokračovalo dál. Před námi šla skupinka Rusů a ty se nás ptali, zda nevíme, kam jdeme. K jejich i našemu překvapení jim jeden strážný rusky odpověděl, že do tábora v Dachau.

K večeru začalo pršet a my jsme šli spát na fotbalové hřiště u vesnice. Ráno nás vzbudili asi ve čtyři hodiny. Zjistil jsem, že nemůžu vstát – kotníky i kolena jsem měl úplně ztuhlé. Nebýt kamarádů, kteří mně pomohli, tak bych tam musel zůstat, což by znamenalo jistou smrt. Snad dva kilometry mě vedli z obou stran, než jsem se rozešel. Byl jsem jim za to moc vděčný. Tady se ale neděkovalo, protože nikdo nevěděl, kdy bude toho druhého potřebovat. Cestou jsem dostal horečku, kterou provázela ukrutná žízeň. Voda ale nikde. Hlad se vydrží, ale žízeň ne. Ze zoufalství jsem se vymočil do misky, kterou jsem jako jeden z mála nesl a po vychladnutí jsem to vypil.

Ve Straubingu mě na rohu ulice oslovila nějaká žena a ptala se mě, odkud a kam jdeme. Když jsem jí řekl, že z Flossenbürgu do Dachau, jen spráskla ruce. Ptal jsem se jí, jak je to ještě daleko. Řekla, že asi sto třicet kilometrů. V první moment jsem si myslel, že uteču. Podle ukazatele na silnici to bylo do Plzně 170 kilometrů. Nakonec jsem si řekl: „Buď, anebo – dojdu, nebo padnu.“ Tu noc jsme spali u Dunaje. Byla velká zima a moc jsme toho nenaspali. Po nástupu zůstalo ležet šedesát dva lidí, měl jsem čas je spočítat.

Bylo k polednímu, když jsme pokračovali. Transport dost prořídl, ale staří chlapi říkali, že všechno má svůj konec, jen to vydržet. Ráno jsme zjistili, že jsme nedaleko Mnichova. Ten jsme museli ale obejít a na jedné křižovatce čteme: „Dachau, 30 kilometrů“. Celou cestu jsem nesl deku, ale teď jsem s ní s chutí praštil do příkopu. Konečně cíl.

Bylo odpoledne, podle hodin na vstupní bráně tábora přesně za deset minut půl páté. Nahnali nás do houfu a řekli, že musíme počkat venku. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že nás došla pouhá hrstka. Pochod, který trval sedm dní a měřil 400 kilometrů, byl zaplacen vysokou daní.

…Vězně koncentračního tábora v Dachau osvobodila americká armáda 29. dubna 1945. Pan Neuwirth se zpátky domů dostal 21. května. Po dvoutýdenním pobytu v nemocnici se ještě dalšího půlroku zotavoval z následků věznění. Poté se vrátil do učení a jako pekařský mistr pracoval až do důchodu.