Jaroslava Skleničková: Žila jsem a žiji v Lidicích

Když namítla, že neumí šít, jedna polská spoluvězeňkyně jí odpověděla: „Pamatuj si, umíš všechno… Nikdy neříkej, že to neumíš.“ V závěru války absolvovala spolu s matkou a sestrou pochod smrti. Dnes k tomu říká: „Ten, kdo to neprožil, si neumí vůbec představit, že něco takového mohlo být. S polskou přítelkyní jsme pak jednou říkali: „Holka, mohly, prožily jsme to my vůbec? Je to možný? Takový podmínky?“

Paní Skleničková se narodila jako mladší z dvou dcer v rodině šéfkuchaře. Dětství strávila v souvislosti s otcovým povoláním střídavě v rodných Lidicích, moravských Luhačovicích a tatranském Novém Smokovci. Po měšťance v Hradci Králové začala v roce 1941 navštěvovat obchodní školu v Praze. Do školy dojížděla stejně jako její sestra z Lidic, kam se po nuceném vystěhování ze Slovenska vrátili i její rodiče.

Dne 10. června 1942 postihl rodinu Skleničkových stejný osud jako všechny obyvatele Lidic – v rámci odvetných opatření po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha byl otec jako všichni lidičtí muži starší 15 let zastřelen a paní Skleničková byla spolu s matkou a sestrou jako nejmladší lidická žena deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Zde byla po 14 dnech karantény nejprve přidělena na zpracování kůží a kožešin pro potřeby německé armády. Po třech měsících pracovala v kuchyňské a planýrovací koloně V prosinci 1943 byla zařazena jako šička pro firmu Grahl do přilehlého Fürstenbergu. Když namítla, že neumí šít, jedna polská spoluvězeňkyně jí odpověděla: „Pamatuj si, umíš všechno… Nikdy neříkej, že to neumíš.“ V závěru války absolvovala spolu s matkou a sestrou pochod smrti. Dnes k tomu říká: „Ten, kdo to neprožil, si neumí vůbec představit, že něco takového mohlo být. S polskou přítelkyní jsme pak jednou říkali: „Holka, mohly, prožily jsme to my vůbec? Je to možný? Takový podmínky?“

Po osvobození se paní Skleničková spolu s matkou a sestrou vrátila do tehdejšího Československa. Po krátké době se přestěhovala do Prahy, dokončila vzdělání a začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu. Současně se musela potýkat se zdravotními následky věznění: během let 1942-1945 se výrazně zhoršilo její vrozené zdravotní poškození – luxace kyčelních kloubů, a musela se proto podrobit řadě vážných operací.

V té době se také seznámila se svým pozdějším mužem Čestmírem, za něhož se provdala v roce 1951. O pět let později ze zaměstnání odešla, aby se kromě svých dvou dětí a dětí své sestry mohla starat o těžce nemocnou matku. Po její smrti v roce 1971 nastoupila do Telexportu Československé televize jako referentka. Po odchodu do penze se přestěhovala se svým manželem zpátky do Lidic, kde dodnes žije v domě, který dal československý stát po válce vybudovat pro přeživší lidické ženy.