Bedřich Blasko: Nikdo ty lidi neoživí

Vzpomínky pamětníků

Bedřich Blasko

Narodil se v roce 1918 v Praze v rodině obchodníka s exportním zbožím. Otec i matka pocházeli z rodin, které se hlásily k židovskému náboženství a kulturní tradici. Ve 30. letech 20. století však otec pana Blaska vystoupil z židovské obce. Sám Bedřich Blasko neudržoval s obcí kontakty a nebyl ani členem žádné církve. Po maturitě na gymnáziu začal studovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze a po uzavření českých vysokých škol na podzim 1939 se živil jako zedník.

Období od podzimu 1940 do července 1941 trávil v tzv. pracovním táboře pro židy v Lípě u Havlíčkova Brodu a po propuštění v listopadu 1941 byl internován v ghettu Terezín. Od února do prosince 1942 byl vězněn ve věznici gestapa v Praze na Karlově náměstí a následně převezen zpět do terezínského ghetta. Na podzim 1943 se jeho jméno objevilo na seznamu vězňů transportovaných do Osvětimi. Z tří tisíc vězňů, kteří jeli „na východ“ spolu s ním, přežilo jen pár stovek. Ostatní, včetně pana Blaska staršího, byli po příjezdu na osvětimské nádraží nahnáni do plynových komor.

Při tzv. selekci Bedřichu Blaskovi zřejmě zachránil život jeden „kápo“, starší muž, který měl toho dne službu na nástupišti. Když se podíval na nově příchozí a uviděl mezi nimi obrýleného mladíka, prohodil k němu: „Do zítřka nikdo z vás nebude naživu. A ty brejle si sundej!“ „štěstí“ při panu Blaskovi stálo i nadále, protože již po třech dnech byl převezen do pobočky koncentračního tábora Groß-Rosen v dolnoslezském Friedlandu, kde mu již nehrozila okamžitá fyzická likvidace. Když vzpomínal na pobyt ve Friedlandu, vybavil se mu absurdní zážitek z doby likvidace tábora na počátku května 1945: Táborový velitel dal tehdy vyhlásit apel a ptal se nastoupených vězňů, zda nemají nějaké stížnosti…

Z rodiny pana Blaska přežil válku pouze jeho bratr, ostatních patnáct příbuzných nacisté zavraždili. Ještě v roce 1945 dokončil Bedřich Blasko studium na Karlově univerzitě, do roku 1971 pracoval jako chemik. V době tzv. normalizace po potlačení „pražského jara“ byl propuštěn ze zaměstnání a směl vykonávat pouze dělnické profese. Díky tomu, že ovládal čtyři světové jazyky a měl rozsáhlý přehled o kultuře a politice, se po pádu komunismu uplatnil jako novinář a fotograf. Svoji manželku Hanu, rozenou Aschermannovou poznal v terezínském ghettu. Svatbu slavili v srpnu 1945.

K tématu náhrad za léta strávená ve vězení pan Blasko podotkl:
„Já jsem dostal spoustu různých odškodnění. Já myslím, že je to velice problematická záležitost. Já myslím, že to je velice těžký, lidský život odškodňovat finančně… Takže odškodný, no. Asi nikdo ještě nic lepšího nevymyslel. Nikdo ty lidi neoživí…