René Šírek (* 1923) se narodil v Praze a od podzimu 1942, po absolvování gymnázia, byl nasazen v Hamburku a Kielu u polovojenské organizace Luftschutz. Práce zde byla fyzicky i psychicky náročná a nebezpečná, šlo o odklízení trosek po náletech a vyhledávání a zneškodňování nevybuchlých fosforových min. Nejhorším zážitkem z této doby byla podle vlastních slov pana Šírka konfrontace se smrtí civilistů a ohrožení vlastního života při náletech a vyhledávání min. Přínosem byla naopak přátelství, která zde pan Šírek navázal.

Při své práci u jednotky Luftschutz musel jako protektorátní příslušník pomáhat německému civilnímu obyvatelstvu a zpočátku se s touto rolí těžko vyrovnával:
„To vám prostě, to byla taková snad schizofrenická situace. Na jedné straně jakožto příslušníci protektorátu, lépe řečeno teda jako Češi, jsme... toužili, aby ten nacismus byl zničen. Čili čím dřív to Němci prohrajou, tím lépe pro nás... My jsme nedělali rozdíl mezi nacistou a Němcem... pro nás Němec rovná se nacista. Nacista rovná se Němec. A teď ještě když ty nacisti tady s tím národem jednali tak surově a přímo tady vytvářeli ten teror, no tak ten národ musel ty Němce nenávidět. A teď si představte s touto, s tímto přesvědčením, v této atmosféře, přijedeme do Německa, oni nás tam oblečou do německejch uniforem, cvičej tam polovojenský výcvik, nás Čechy, kteří jsme je vlastně nenáviděli, a přitom jednají s námi normálně, jednají s námi jako s lidmi, jednali s námi dokonce přátelsky, na ulicích a mezi obyvatelstvem nebyla, nebyla žádná averze vůči nám. Naopak tím, že jsme jim pomáhali při těch náletech a tomu obyvatelstvu a zachraňovali, tak prostě věděli, že nejsme Němci, ale nebyla proti nám averze... My jsme chtěli, aby ten nacismus a ta Německá říše co možná nejdřív zkolabovala, aby byla poražena, abychom mohli jet domů, aby bylo po válce, abychom mohli začít život normálních lidí. Na druhý straně jsme si ale nějak podvědomě nepřáli, aby během té porážky tihle lidé, s kterýma jsme se tam znali a kteří vůči nám se chovali slušně, aby zahynuli."

Koncem roku 1943 byla jednotka vystřídána nově příchozími kolegy z protektorátu a René Šírek poté až do konce války sloužil u Luftschutz v Praze-Ruzyni. Během nuceného nasazení v protektorátu byl kvůli konfliktu s příslušníky české kolaborantské organizace Kuratorium pro výchovu mládeže tři týdny vězněn.

Po válce absolvoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity a začal pracovat pro firmy zabývající se mezinárodní spedicí a dopravou. Po odchodu do penze v roce 1986 zůstal ve svém oboru i nadále činný. Rovněž se každoročně setkává s bývalými kolegy z doby nuceného nasazení a účastní se diskusí na téma nucené práce se studenty na německých středních školách.
V roce 2001 obdržel pan Šírek finanční náhradu za své nucené nasazení. Jaký má na ni názor?
„V našem věku už člověk nepočítá, jestli to je hodnotově adekvátní nebo ne. Člověk to vnímá jako... zadostiučinění nebo... odměnění toho, že člověk musel za války někam jet a něco tam dělat, ale rozhodně ne..., že by si řekl, je to moc nebo je to málo... Každopádně bylo to milé."