Ladislav Valík
SETKáNí SE SMRTí
úryvek z připravované knihy „Čtyřiadvacátníci"

Kvílivý hlas sirény rozřízl unavené ticho bavorské noci. Sladké sny o domově zmizely a mně se najednou zdálo, že do mne někdo kope, tluče mne a řve nějakou cizí řečí. Řvaní a kopance však nepřestávaly a já jsem pochopil, že to není sen, ale skutečná noc karlsfeldská. Vyskočil jsem z dek, rychle oblékl to nenutnější a za řevu...alarm, alarm...raus, raus... jsem utíkal s pádící hordou lidských těl po schodech ven. Zuřivé hlasy verkšucáků, s přídavkem facek a pohlavků, nás provázely do zmatené tmy. Běželi jsme zdivočelou nocí, naráželi do hrubě mluvících, ale i mlčících lidských stínů. Nevěděli jsme, kam běžíme. Nad námi svítily hvězdy a hučely letecké motory, nesoucí válku a smrt. Sirény chvílemi utichaly a nahrazoval je štěkot protiletadlových děl.
V tom do mne někdo narazil a duchaplně se zeptal: „Kam se dáme? Znáš to tady?" To byly otázky vyloženě blbé a autorem byl Blecha, řezník od Náměště.
„Znám to tady zrovna tak, jak ty, Blecho. Copak myslíš, že jsem jezdil do Bavor na dovolenou?" A pádil jsem dál do tmy, nevěda kam. A Blecha za mnou. Chaos, panika, řvaní a dupot běžících bot doplňovaly rakety a výbuchy. Náhle jedna raketa ozářila poněkud okolí a já uviděl Blechovy naruby navlečené kalhoty a o kousek dál siluetu lesa. Zařval jsem, že támhle je les a že tam prchám. A Blecha zase za mnou. Mezitím rakety posílané ze spojeneckých letadel zhasly a nastala tma.
Najednou jsem velkým obloukem přes něco přeletěl. Byl to napjatý ostnatý drát. Když stejným letem u mne přistál Blecha, poznali jsme, že na ostnatém drátě zůstaly zbytky našich vycházkových kalhot. Ale nebyl čas o tom uvažovat. Doběhli jsme k jakémusi plotu, bravurně jsme jej přelezli a byli jsme v lese. Přepadl mne pocit úlevy a klidu, ba pohody, kterou jsem prožíval při sbírání hříbků v lese u nás na Vysočině. ALE OUVEJ! úleva byla v mžiku pryč, když se nad námi rozsvítila raketa, pak další a další. Ti nahoře potřebovali vědět, kam mají ty bomby házet a mně se rozsvítilo v hlavě, že jsme v prostoru fabriky BMW. Pochopil jsem, že nám nehrozí nebezpečí jen shora, ale i zdola. Když jsem uslyšel zvuk okovaných bot verkšucáků, pochopil jsem, že ti nás odrovnají v případě, že nás netrefí bomba. Jen si vybrat!
V každém případě jsme se dostali, jak se říká, „z bláta do louže". Znovu se začaly ozývat výbuchy a docela blízko nás.
„Blecho, musíme rychle odtud. Právě to dostal Mnichov a další svazy to jistě nasypou sem. Musíme pryč a hned. Ti ozbrojení hrdinové tady na zemi jsou teď někde zalezlí a využijme toho...".
Pomalu jsem odstoupil od stromu, na nějž jsem byl téměř přilepený, jak jsem ho objímal. Opatrně jsme se pak oba odtáhli k plotu, hbitě přelezli a utíkali z blízkosti fabriky. Nevím, jak jsme to všechno zvládli, ale určitě nám pomohl strach. Nad našimi hlavami hučely další a další bojové svazy, ale všechny přeletěly a složily svůj náklad v Mnichově. Rudá záře nad Mnichovem to potvrzovala a mohutněla víc a více. Po chvíli pak sirény ohlásily konec poplachu.
Nastalo ticho - mrtvé ticho. Loudavě jsme se posouvali k lágru. Zastavil jsem se a Blecha též. Sledovali jsme společně tu rudou záři nad Mnichovem. Nevím, o čem přemýšlel Blecha, ale já jsem se v duchu snažil vžít do pocitů těch ubohých mnichovanů. Bylo mi to strašně líto a říkal jsem si, proč je na světě tolik zloby, neštěstí a bolesti...Z toho bolestného rozjímání mě nelítostně vyrušil Blecha: „Člověče, ty tu hledíš do blba a vůbec nevíš, že tady visí kus tvých kalhot. Jestli ti to má někdo spravit, tak ten kus bude potřebovat!", rozčílil se Blecha a já jsem uznal, že se lépe vyrovnává se skutečností, než já. Přesto jsem s ním tak docela nesouhlasil. „Ty zase nevíš, o čem přemýšlím já. Co jsou kalhoty...nic, nic. Jsou jiné věci na světě...a důležitější...a ne kalhoty...

Libuše Audrlická
Vzpomínky na nucenou práci a pobyt ve válečném Německu

Setkání v Drážďanech

Volný čas našeho mládí jsme prožívali ve společnosti svých vrstevníků. Jezdilo se na kolech, fandilo se předměřickým fotbalistům, koupali jsme se v Labi, kde tekla ještě čistá voda. Mohli jsme si vypůjčovat lodičky. I do tanečních jsme chodili. S míčem jsme si také dovedli hrát. V roce 1942 museli dva kluci na nucenou práci do Sudet. Do blízkosti Teplic, kde byl Český úpořín přejmenovaný na Wellbot, kde byla chemická továrna. Pak i já musela ze svého domova. Stále jsme si však mezi sebou dopisovali. V jednom dopise od kluků byl nápad, když nemůžeme domů, sejdeme se v Drážďanech. Na prvním nástupišti budeme na sebe čekat. Asi po šesti týdnech jsme se opravdu sešli. Se smíchem jsme se pozdravili a pak jsme prozkoumávali obrovské nádraží. Napsali domů pozdravy. Pohledy a známky jsem dovezla z Hunsfeldu. Za necelé čtyři hodiny mi jel vlak. Slíbili jsme si, že setkání budeme opakovat. Návrat pro mě skončil dobře. Otta mě naučila, co mám při kontrole na dotaz odpovědět. Několikrát se stalo, že mé vysvětlení stačilo. Ale hoši při návratu měli potíže. Ve vlaku byla kontrola a oni překročili stokilometrovou vzdálenost od pracoviště. Spravila to srážka z platu po dobu tří měsíců. Byla válečná doba. Všichni měli být v práci nebo na vojně. Muži byli kontrolováni velmi často.
K našemu setkání už bohužel nedošlo. Jardu Albína jsem viděla naposledy. Nadýchal se chemických zplodin a zemřel. Bylo mu dvacet jedna roků.
Všichni jsme měli hrůzu z planých poplachů. V noci nás probudilo houkání. „Lágrfírka" měla zase své chvíle. Ječela a pobíhala jako zběsilá, bila do želez zavěšených v okolí baráků. Vstávat musel každý. Kryty byly pod továrnou, kde jsme museli sedět na lavicích. Poplach nám vzal ze spánku někdy i dvě hodiny. K takovému probuzení patřila však i zima. Ráno jsme byli jako mouchy.
A to se blížil prosinec roku 1943. My holky, nejen u nás na čísle 10, ale vůbec všechny, jsme začínaly smutnit. Jaké budou naše první Vánoce bez domova? Psaly jsme domů, že se budeme na štědrý večer dívat venku na hvězdičky v určitou hodinu. Tak jsme se měly setkat s našimi blízkými a vzpomínat na sebe.

Jan Orlický*
6.kapitola OTROCKá PRáCE PRO HITLERA
b) Nádeníkem v německém lágru

Další pracovní uplatnění mi poskytl od listopadu roku 1944 německý tábor poblíž polského (tenkrát „říšského") Opolí, kde jsme museli planýrovat velkou nezalesněnou plochu pro budoucí vojenské letiště. Žádné letiště tam však nevzniklo, protože za sotva čtvrt roku tam dorazila Rudá armáda. Planýrování spočívalo v tom, že se kopala hlína, která přesahovala vyznačenou úroveň, a na vozíkách úzkokolejky se odvážela do prohlubní nedosahujících potřebné úrovně.
Náhodou jsem kopal a na vůz házel hlínu s jistým advokátem jménem Franta, který měl nějakou zásobu cigaret a udělal zvláštní dohodu s německým polírem, který měl nad námi dozor (ve skutečnosti to byl „šlonzák" z Horního Slezska v Polsku, který prozradil svou pravou - ovšem zakázanou - národnost, když se jednou rozčílil a zaklel: Do Pieruna!). Podle té dohody mu pak Franta dal občas cigaretu, aby za něj házel hlínu. šlonzák to přijal s radostí a vesele házel, zatímco Franta nad ním držel dozor.
Třetím nádeníkem u mého vozíku byl proslulý Ondřej Sekora, s kterým jsme jednou Franta a já složili buřičskou písničku a zpívali ji ostatním „spolunádeníkům".
Když pak přijelo gestapo na namátkovou kontrolu a zpřísnilo nám táborový režim, lekli jsme se, že by si mohlo vynutit informace o naší písni, a rychle jsme ji přepsali tak, abychom ji mohli v případě nouze předložit těm bestiím.
Před Vánocemi vyšlo najevo, že by vedení tábora mohlo některým vězňům našeho internačního tábora povolit asi na tři dny „vycházku". Kdo měl dost peněz, zaplatil a jel na svátky.
Když se vrátili kamarádi z „výletu", vyprávěli, že skoro celou cestu jeli vlakem, jen na hranici tehdejšího protektorátu (tj. zmenšeného „českomoravského prostoru") museli projít hlubokými lesy.
Někteří z nás se už během ledna těšili, že brzy utečou domů, aby nepropásli tu chvíli, „kdy od nás vykopeme Němce". Jak se Rudá armáda přibližovala k našemu lágru, začali němečtí strážci stále častěji říkat: „Alles Scheisse (jako že všecko stojí za .....)" nebo také: „Hitler kaput".
Když jsme slyšeli sovětskou kanonádu už dost zblízka, utekli jsme, mí dva kamarádi a já ve stopách táborníka, který znal cestu už od vánočního výletu, a dorazili jsme ve zdraví domů do Prahy. Brzy po nás utekli i další, takže se počet táborníků poněkud snížil. Jenže, co čert nechtěl, zrovna tehdy přijelo gestapo znova kontrolovat. Mimo jiné nechalo nastoupit všechno mužstvo do vyrovnaných řad. Potom násobilo počet v první řadě počtem řad a samozřejmě zjistilo, že nás spousta chybí. Český táborový „předák" z toho byl úplně nepoužitelný. Námi zkorumpované německé vedení lágru se také třáslo strachem. Naštěstí se toho hrozivého problému ujal zástupce toho předáka (náhodou taky advokát) a vysvětlil gestapákům, že náš národ nemá moc velký smysl pro organizovanost a pořádek, a nabídl se, že sám zavede pořádek do našich řad. Pak šel k zadním řadám a vlídně jim řekl: „Neblbněte a přeskupte se tak, aby počet řad zůstal stejný, ale v těch posledních řadách ať je počet mužů nižší. To se stalo a bylo možno násobit znova. Bohužel i tentokrát chyběli nějací muži a náš zástupce se musel znovu omlouvat: „Vidíte, říkal jsem vám to. Jsou to hrozní zmatkáři. Hned to napravíme."
A opravdu to napravil. Zase odběhl k zadní části nastoupeného mužstva a přátelsky je oslovil: „Ještě chybí dvanáct maníků, vy blbouni. Tak těch dvanáct posledních řad se roztáhne a z každé jeden chlap ustoupí dozadu a v té poslední řadě jich bude zase dvanáct..." Sám na ty přesuny dohlédl a pochválil si to: „No, to je vono! A už se sakra nehejbejte." A gestapo, jindy vždy nedůvěřivé a lstivé, to tentokrát těm „nemotorným" Čechům spolklo i s navijákem.
Ukázalo se však, že do osvobození je ještě daleko. Brzy po nás se domů vrátilo i zbývající osazenstvo tábora. Ten byl totiž krátce před příchodem sovětčíků rozpuštěn a chlapům rozkázáno, že se musejí doma sami přihlásit na gestapu. Věděli jsme, že pobyt v ilegalitě se trestá smrtí dopadeného i celé jeho rodiny. Tak jsme se přihlásili a byli jsme odvezeni v dobytčácích do jiného lágru. Tentokrát nás čekal Harc, který se proslavil svými kanáry a také čarodějnicemi, jež tam prý mívaly své slety. Ani s čarodějnicemi, ba ani s kanáry jsem se tam bohužel nesetkal. Zato jsem tam byl jednou málem zastřelen a jednou málem zmrzačen.
To bylo tak: Jednou jsem se s kamarády vracel z práce do lágru, když se objevilo britské hloubkové letadlo nazývané kotlář, protože ničilo nepřátelské lokomotivy. Viděl jsem, že je ostřelováno německou protiletadlovou baterií. Svítící střely létaly kolem něho a dopadaly do nedalekých polí. Náhle se stočilo přímo na nás a střely dopadaly stále blíž. Teprve když jedna střela proletěla vlevo od mé hlavy a druhá vpravo, pochopil jsem, že ne baterie, ale letadlo nás pokropilo. Od kamarádů jsem věděl, že prý každá čtvrtá střela je světelná.
Byl jsem poslední, kdo pochopil to smrtelné nebezpečí. Když jsem si vše uvědomil, skočil jsem do příkopu a zalehl, ovšem už pozdě a zbytečně. Kotlář už byl pryč. Teprve teď jsem si všiml kamarádů, jak pomalu vystrkují hlavy z příkopu a vypadají jako zajíčci vykukující z brázdy. Bujaře jsem se rozesmál.
Už zmíněná hrozba zmrzačení měla následující průběh. Bylo to poslední den před velikonocemi a Němec, který řídil naši práci při shazování kolejnic z vagónu, nás honil, aby bylo co nejdřív hotovo a on mohl domů. Proto na nás pořád řval: Immer ´rum, immer ´rum! Každou kolejnici shazovala naše šestičlenná parta najednou a to znamenalo, že levá i pravá půlka kolejnice musela letět zcela vyrovnaně, protože i zcela malé zpoždění té či oné poloviny by způsobilo, že se ta pomalejší zachytí za jednu ze dvou svislých postranních tyčí sloužících k připínání řetězů, takže větší část kolejnice sletí na zem, kdežto menší část vyletí prudce vzhůru a smete kamaráda na tom opožděném konci.
Opakované Immer ´rum způsobilo, že brzy k takové kolizi opravdu došlo. Mladík na postiženém konci byl povalen kolejnicí a nehýbal se. Němec však nebyl nijak dojat a vynadal mu, že simuluje. Hoch nechtěl situaci dále vyhrocovat a začal raději makat. Za chvíli se nehoda opakovala a sražen byl jiný muž. Ale tím jsem byl právě já. A také jsem se nehýbal a Němec mi taky nadával. Jenže já měl přeseknutý stehenní sval, který byl rozťat skoro na dvě části (a později musel být v Praze sešit, takže mám na stehně dodnes jizvu dlouhou dvacet centimetrů). Svíjeje se bolestí jsem na něj zařval nadávku, kterou jsem si osvojil už před lety, ale dosud jsem ji nikdy nepoužil: Arschloch! Do češtiny se Arsch překládá jako konečník (tak to ovšem nazývají jen lékaři), a slovo Loch znamená díru. Němcovi se ten titul ovšem nezamlouval, ale ani jemu se moc nechtělo do otevřeného střetu, protože na nás byl v tu chvíli sám. I tak se však zachoval jako opravdový darebák a odehnal všechny zpět k vagónům. Jen mě tu nechal ležet samotného a bez pomoci. Hoši si ovšem věděli rady i v této situaci. Dva z nich se rozběhli nařízeným směrem, ale stačili nepozorovaně uhnout do strany, oběhnout celé nádraží a objevit se u hromádky neštěstí, jež ovšem zase nesla mé jméno.
Na ráně jsem měl přitisknutý kapesník, ale co dál? Naštěstí se na silnici objevilo auto jedoucí směrem k naší ubytovně. Kamarádi ho zastavili a pak mě přivlékli až na sedadlo toho vozu, v němž seděli dva důstojníci SS. Neodmítli mě svést, a dokonce se chlubili: „Aha, Prag, to město známe." Když jsem se jich ze slušnosti optal, co se jim v Praze nejvíc líbilo, odpověděli, že tam vlastně znají jenom bar Černá růže.
A to už tu byla křižovatka, na které mě chtěli vysadit, protože se tam naše cesty rozbíhaly. Pohleděl jsem jim směle do očí řka: „Když se vám v Praze tak líbilo, tak mě jistě nenecháte na křižovatce vzdálené jen asi kilometr od lékaře." To jsem plácl jen tak - nikdy jsem totiž v těch místech nebyl. Prostě jsem si řekl, že každý ujetý kilometr bude dobrý. Naštěstí jsem se moc nespletl a tím pádem jsem se dostal poměrně rychle na svůj kavalec, kde mi šikovný medik nahradil kapesník na noze řádným obvazem.
Obě právě vylíčené příhody jsem si velmi dobře zapamatoval, protože mi při nich bylo zatraceně horko. Kdyby vám kdokoli líčil ty události jinak, nesmíte mu věřit.
Brzy na to jsem se trochu vzpamatoval, a když se fronta zase přiblížila - tentokrát od západu, „utíkal" jsem zas domů. Zároveň se mnou však prchala i spousta lidí, takže se do vlaku už nebylo možno nacpat. Ani na střechách vagónů už nebylo místo. Až teprve na poslední chvíli jsem objevil, že jeden nárazník, ale opravdu už jen jeden, je ještě volný, a bleskově jsem ho okupoval.
Cesta z Harcu do Lipska byla dlouhá a stát na nárazníku, a navíc na jedné noze, to mi rozhodně nebylo moc příjemné. Na okraji Lipska vlak končil, protože město bylo po americkém kobercovém náletu nesmírně poničené. Přešli jsme celé zřícené Lipsko (já ho překulhal) a na opačném konci jsme zas nastoupili a pokračovali směrem na Drážďany.
Ty byly pomocí zápalných bomb zničeny ještě víc než Lipsko. Zříceniny, nebo chcete-li vypáleniny, trčely, kam jen ses podíval. Žádná budova v dohledu nebyla celá.
Další jízda skončila až za tmy v tehdy ještě „říšskoněmeckém" městě Děčíně. Protože se v celé „říši" muselo dodržovat v noci přísné zatemnění, překvapilo mě, že na jih od nás, na „území Čechy a Morava" vidím záři osvětleného města, což jsem v předchozích letech ještě nezažil. Další vlak směrem na Prahu měl jet až za mnoho hodin, takže nám nezbývalo než trčet v čekárně. Tam jsem se seznámil s krásným děvčetem, které sice mělo zelený klobouček s fialovou páskou, takže by každý hádal na Němku, ale mluvilo poctivou češtinou. Tvrdila, že jakožto Brňačka umí perfektně německy (aha!) a že už nechce čekat, takže se prostě vnutí do vojenského transportu, který jede za chvíli taky na Prahu, a že se k ní mám přidat. Mluvit prý nemusím, to obstará sama.
Opravdu jsme vlezli do toho transportu, který připomínal spíš stěhování vojáků než přesun ozbrojené jednotky. Má nová kamarádka řekla jenom „nach Prag". Nikomu nevadilo, že tam mají jednu krásnou ženskou navíc, a mě zřejmě brali jako nutný přívažek.
Přisedli jsme na volná místa v nejbližším kupé a Brňačka zapředla konverzaci. Tak jsme se oba stali ve vlaku plném lehce ozbrojených vojáků jedinými civilními pasažéry. Hned po prvních dvou slovech mé kamarádky jí vojáci řekli: „Vy ale nejste Němka, že ne?" Brněnští Němci prý tenkrát mluvili takovou němčinou, že je Češi považovali za Němce a Němci za Čechy. Vojákům to očividně vůbec nevadilo a konverzace mohla pokračovat.
Brzy začalo svítat a nedlouho poté jsem si uvědomil, že už jsme na okraji Prahy. Rozloučil jsem se a vystoupil už u nás v Bubenči. Z nádraží jsem zatelefonoval matce a ta mě na vypůjčeném vozíku odvezla z nádraží domů. Na rozdíl od švejka na vozíku jsem žádné pobouření nevyvolal. Doma jsem se pak skrýval celý měsíc v očekávání, kdy to praskne.

*Orlický, J.:Neobyčejné příběhy obyčejného života. Kniha dílem o nevšedních a dílem o skoro neuvěřitelných událostech.Futura. Praha, 2004. 147 s., ISBN 80-86844-01-3

Miloš Dobiáš
Střípky dojmů

Starý člověk se rád na své krátké procházce
pozastaví a posadí na lavičce v parku.
Rozhlédne se zbytkem svého zraku
po té bohatosti přírody a pomalu se rozvíjí
film prožitků a dojmů.
Mnohé spojitosti se zapomenou
a tak zůstanou ve vzpomínce jen neucelené,
rozházené kousky - střípky dojmů.
Některé střípky jsou velké, některé ostré,
jiné lesklé i různě zabarvené a třpytící se.

Incident v septimě
Autor: Vladimír Mach

V době mezi Mnichovským diktátem a přepadením naší země Německem existoval u nás režim, v němž se vlády chopily všelijaké fašistické živly, které se pokusily dominovat zemi i veřejnému životu. Na gymnáziu, na němž jsem studoval, nikdo z mých spolužáků do té doby neměl tušení, že k nim patří také jeden z našich profesorů, totiž profesor Podhajský. Na konci jedné své vyučovací hodiny se jednoho dne tento profesor obrátil k obrazům dvou prezidentů Masaryka a Beneše a prohlásil: „A ti dva lumpové musí odtud pryč". Obrazy ze stěny odstranil a postavil je na zem obrácené ke zdi.

František Chalupa byl studentem naší septimy dojíždějícím denně do školy vlakem z nějakého dost vzdáleného místa. Byl to velmi tichý, zdánlivě zakřiknutý chlapec, který nám svým vystupováním poskytoval jen málo příležitosti, abychom ho považovali ze oblíbeného nebo neoblíbeného. Po odchodu profesora Podhajského ze třídy Franta velmi rezolutně vstal za své lavice, vystoupil u katedry na židli a obrazy pověsil zpět na jejich místa.

O následující přestávce se profesor Podhajský vrátil do třídy, zřejmě proto, aby obrazy odnesl, a velmi se rozzlobil, když je nalezl viset na místě. Zle se zeptal, kdo to udělal. V tom okamžiku si každý z nás myslel něco o své statečnosti, když nikdo „pachatele" neohlásil přes vyhrůžky, že za ten čin jinak bude pykat celá třída. Franta Chalupa však vystoupil z lavice a prohlásil velmi hlasitě a rezolutně: „Já". Následovala sprcha profesorových nejhorších nadávek a prohlášení, že „pachatel" bude ze všech gymnázií v zemi vyloučen. Díky odvážnému a rozumnému postoji ostatních členů profesorského sboru k tomu nedošlo.

Mnohem později po válce se naše třída pravidelně scházela a přijížděl mezi nás ze vzdáleného místa v západních Čechách i skromný a milý pan lékárník Mgr. František Chalupa. V roce 2001, když jsme oslavovali šedesáté výročí maturity, jsme dostali smutnou zprávu od jeho rodiny, že František zemřel.

Baumholder
Autor: Vladimír Mach

Do zvláštního vlaku vypraveného z Prahy nastoupilo v říjnu 1942 nejméně 400 pasažérů a vlak směřoval šnečím tempem kamsi do Německa. Nikdo, ani doprovázející řvoucí němečtí vojáci, nevěděl kam. Až asi po třídenní strastiplné cestě zastavil před jakousi větší stanicí a bylo nám přikázáno vystoupit do velmi chladného podzimního počasí, sebrat své kufry nebo rance a dát se asi na čtyřhodinový pochod v bahně do strmého kopce za trvalého deště. Když jsme vystoupali ve tmě na nějakou horu, všiml jsem si, že naše cesta křižuje malou blátivou silničku a na ní je ukazatel s nápisem Baumholder 4 km. Později jsem se dověděl, že Baumholder je malá horská vesnička.

Po přibližně čtyřhodinové noční chůzi jsme se octli v táboře sestávajícím z několika dřevěných baráků, z nichž každý byl tvořen jedinou halou naplněnou palandami, kam se muselo uložit alespoň 250 lidí. Ukázalo se, že počet štěnic žijících s předcházejícími obyvateli byl nejméně pětinásobný. Před naším barákem byla čerstvě zaházená obrovská jáma. Po několika dnech nečinného pobytu, jehož jedinou událostí bylo dovléci se blátem dvakrát za den do jídelny, kde jsme dostali něco připomínajícího polévku, jsem využil své slušné znalosti němčiny z gymnázia, abych se dověděl, že tam jsou pohřbeni Rusové, kteří bydleli v oněch barácích před námi a všichni zemřeli podle informací vojáka, který byl ochoten mi odpovědět, na tyfus.

Brzy jsem se také dověděl, že se tady soustřeďuje pracovní oddíl, který bude rozesílán na různá bombardovaná místa, aby tam odklízel trosky. Po několika týdnech strašné nudy a vždy několika kroků v bahně na cestě na „oběd" jsem se zas dověděl od jednoho vojáka, že budou odesílat skupinu asi pěti z nás, kteří mají povolání řidič, a asi 3, kteří jsou truhláři, na stavbu baráků pro odklízeče trosek. Strašně jsem toužil dostat se z toho místa pryč, takže když se ptali, kdo je povoláním řidič, ihned jsem se přihlásil - ve skutečnosti jsem byl absolventem gymnázia, ale jako velký fanda motorismu jsem již díky své oddanosti všemu, co jezdilo na čtyřech nebo dvou kolech, měl řidičský průkaz i na nákladní auta. Za několik dnů nás pět odcházelo pod dozorem puškou ozbrojeného vojáka blátivou cestou z hor k vlaku. Uprostřed cesty jsme náhle uslyšeli zvuk blížící se početné skupiny lidí stoupajících v opačném směru a brzy jsme poznali, že jsou to Češi, další skupina nuceně nasazených. Když se s námi střetli, zastavili jsme na pár minut a oni se horečně vyptávali na to, co je čeká a jeden se začal ptát, jestli náhodou neznáme nějakého Vladimíra Macha. Byl z Benešova a nesl mi první dopis od rodičů. Do té doby jsem samozřejmě žádné spojení s rodinou neměl.

Na cestě vlakem na naše místo určení blízko Mannheimu, kde jsem se skutečně stal řidičem, jsme museli jízdu přerušit, protože nějaká dáma jedoucí ve stejném vagonu nás obvinila, že jsme jí ukradli kabelku. Náš vzhled po několika týdnech našeho dosavadního pobytu ji mohl k takovému podezření jen opravňovat. Byli jsme z vlaku odvedeni na policii a prohledáni a teprve za několik hodin, když kabelka nebyla u nikoho z nás nalezena, jsme mohli jet dál. To byl počátek mého tříletého pobytu v Německu.

Někdy v roce 1992, tedy o padesát let později, jsem se vracel s manželkou autem německou dálnicí z návštěvy Holandska. Náhle jsem uviděl u jednoho výjezdu z dálnice tabulku Baumholder 50 km. To jméno mi nikdy nevymizelo z paměti. Pobyt na počátku mého nuceného nasazení v Německu jsem pro sebe vždy nazýval pobyt v Baumholderu, i když jsem tu vesničku nikdy neměl možnost navštívit. Nyní jsem byl překvapen, že na takové malé místo existuje v tak velké vzdálenosti směrovka z dálnice. Třeba jde o nějaký docela jiný Baumholder. Okamžitě jsme se rozhodli, že na onom exitu z dálnice sjedeme, abychom se na to místo podívali.

Když jsme tam dorazili, spatřili jsme v hornaté krajině dost velké několikatisícové město, jemuž vévodila jedna obrovská moderní budova. U benzinové pumpy jsem se zeptal, zda za války v blízkosti toho místa byly nějaké tábory, kde byli ubytováni cizinci. Dostali jsme kladnou odpověď, ale nikdo do oněch končin nikdy nevstoupil a vstoupit nesmí, protože to je obrovské cvičiště amerických vojenských jednotek. Ona zmíněná budova patřila americkým vojenským silám a počet jejich příslušníků byl větší než počet obyvatel toho města. Nikdo nám nebyl schopen říci o tom něco bližšího. Nakonec jsme zastavili u místního luteránského kostela, protože nám někdo řekl, že je to právě pan farář, kdo se stýká s Američany a něco by nám o bývalém lágru mohl říci.

Pan farář nás přijal velice přívětivě. Generál, který celému útvaru velel, byl jeho dobrým známým, protože k němu chodil na pobožnosti. Zavolal tedy přímo jemu a dostalo se nám velmi vzácné příležitosti s generálem osobně promluvit a celé rozsáhlé cvičiště si prohlédnout. Farář nás dovezl k vjezdu do cvičiště, kde nás čekal poručík s džípem a dovezl ke generálovi. Ten s námi dlouze pohovořil, obdaroval nás jakýmsi těžítkem vyrobeným z místní horniny a přidělil nám důstojníka, který nás vozil po celém rozsáhlém cvičišti, kde dokonce nechybí ani velké vojenské letiště. Dovezl nás i na místo, kde kdysi stál barák, v němž jsem bydlel. V místě, kde bývala jáma s pohřbenými ruskými zajatci, stál pomníček s ruským nápisem, Důstojník nás informoval, že na základně byla návštěvou delegace ruské armády, která tam pomníček instalovala. Důrazně popřel, že ony stovky ruských zajatců zemřeli na tyfus - všichni byli Němci postříleni.

Marie Stádníková
Leipzig 1944, Praha 1994

Hluboké mám v čele vrásky,
v srdci mém je tolik lásky.
Tenkrát to byl velký strach,
každým dnem i nočních hodinách.

Čistou krásou září náš věk,
těch nejhezčích vzpomínek.
Můj život ze sebe střásá,
odchází z mého mládí krása.
V zrcadle z mé jemné tváři,
stírá ho však moje stáří.

Čím jsme ještě starší,
tím je život více dražší.
Co ještě žijem sejdeme se zase,
v dešti, větru, každém čase.

Sedmdesát let oslavit,
číši pozvednout a pozdravit.
Krása je to vína napití,
těch posledních chvil užití.

Osud jsme měli jak karty,
láska naše padá na rty.
Radost, že žijem máme,
ve stáří ještě ruce si podáme.

Květiny na stole jsou zase,
jak v předešlém ročním čase.
Sedmdesát let pomalu končí,
slza v oku, ruka v ruce se loučí.