Marie Jeníková, roz. Křiklavová (* 1924) se narodila v Hrochově Týnci ve východních Čechách v zemědělské rodině. Po vyučení dámskou krejčovou dostala v únoru 1944 příkaz odjet do Německa a nastoupit do továrny BMW v Basdorfu u Berlína. Jako soustružnice opracovávala hlavice do leteckých motorů a záměrně se je přitom snažila poškozovat, aby byly nefunkční. Později pracovala ve skladu a jako pomocná síla v kanceláři. Bydlela spolu s ostatními dívkami v dřevěných barácích společného lágru v Basdorfu, vzdáleného asi 8 km od pracoviště, kam musela denně pěšky docházet. Jídlo bylo málo vydatné, hodně pomáhaly balíčky z domova. Rovněž hygienické podmínky na ubytovně byly bídné. Teplou vodu tu ženy měly jen výjimečně, při mytí a praní se musely spokojit se studenou. Pokoje se hemžily štěnicemi a jiným hmyzem. V Basdorfu zažila paní Jeníková mnoho náletů, které stály život i několik nuceně nasazených.


Po válce vystřídala několik zaměstnání, od dámské krejčové a telefonistky až po terapeutku a zdravotní sestru v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodu. Po odchodu do penze pracovala v místním kulturním domě jako uvaděčka koncertů, divadelních představení a kulturních akcí.


V roce 2001, když si žádala o odškodnění z nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost, si opět připomněla dobu svého nuceného nasazení:
„Ale můžu vám říct, teprve tehdy jsem si uvědomila, co jsme byli za chudáky, když jsme tam šli, co jsme to tam prožili a že je velký štěstí, že jsme se vrátili živí a zdraví a že prostě to na nás nezanechalo nějaký drastický stopy... Můžu vám říct, že jsem při tom plakala a uvědomila jsem si, co ty rodiče prožívali, když mě, zdravý dítě, posílali někam, nevěděli kam, a jestli se vrátím... Takže to, to trauma všechno na mě přišlo, všechno se to nějak vrátilo."
V roce 2002 pak obdržela finanční platbu a byla tomu ráda:
„A potom najednou mně přišlo, že mám nějaký peníze. A já jsem pořád říkala, no to není možný, to není možný, já na to zapomněla. Já jsem nečekala, že něco dostanu. No a když to bylo pravda, tak jsem byla v úžasu, šla jsem na poštu a teď jsem měla strach, aby mě někdo neokradl, že nesu ty peníze... já jsem to dala do podpaží a běžela jsem s tím do banky."