Příběhy

Přežil jsem pochod smrti

Bylo odpoledne, podle hodin na vstupní bráně tábora přesně za deset minut půl páté. Nahnali nás do houfu a řekli, že musíme počkat venku. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že nás došla pouhá hrstka. Pochod, který trval sedm dní a měřil 400 kilometrů, byl zaplacen vysokou daní. ... pokračování

Žila jsem a žiji v Lidicích

Když namítla, že neumí šít, jedna polská spoluvězeňkyně jí odpověděla: „Pamatuj si, umíš všechno… Nikdy neříkej, že to neumíš.“ V závěru války absolvovala spolu s matkou a sestrou pochod smrti. Dnes k tomu říká: „Ten, kdo to neprožil, si neumí vůbec představit, že něco takového mohlo být. S polskou přítelkyní jsme pak jednou říkali: „Holka, mohly, prožily jsme to my vůbec? Je to možný? Takový podmínky?“ ... pokračování

Nikdo ty lidi neoživí...

Při tzv. selekci Bedřichu Blaskovi zřejmě zachránil život jeden „kápo“, starší muž, který měl toho dne službu na nástupišti. Když se podíval na nově příchozí a uviděl mezi nimi obrýleného mladíka, prohodil k němu: „Do zítřka nikdo z vás nebude naživu. A ty brejle si sundej!“ ... pokračování

Totálně nasazena v Berlíně

… Můžu vám říct, že jsem při tom plakala a uvědomila jsem si, co ty rodiče prožívali, když mě, zdravý dítě, posílali někam, nevěděli kam, a jestli se vrátím… Takže to, to trauma všechno na mě přišlo, všechno se to nějak vrátilo.“ ... pokračování

Totálně nasazen v uniformě

A teď ještě když ty nacisti tady s tím národem jednali tak surově a přímo tady vytvářeli ten teror, no tak ten národ musel ty Němce nenávidět. S tímto přesvědčením, v této atmosféře, přijedeme do Německa, oni nás tam oblečou do německejch uniforem, cvičej tam polovojenský výcvik, nás Čechy, kteří jsme je vlastně nenáviděli… ... pokračování